Dualisté
BRAM STOKER - DUALISTÉ
Autor: Bram Stoker
I.
Radost zavládla v domě Bubbově.
Už celých deset let Efraim a Sofonisba Bubbovi marně truchlili nad osamělostí svého života. Marně obraceli pohledy k obchodům s dětským prádélkem a upírali roztoužené pohledy k výlohám výrobců košíkářského zboží, kde v lákavých řadách visely kolíbky. Marně se modlili, vzdychali, trápili se, plakali a toužili, ale rodinný lékař jim nikdy neposkytl jediný paprsek naděje.
Ale teď ten dlouho vytoužený okamžik konečně nadešel. Měsíc za měsícem odplouval na olověných křídlech a osudem vymezené dny pomalu putovaly svou cestou. Měsíce se scvrkly v týdny a týdny zkrátily na hrstku dní, která rychle zřídla na pouhých několik hodin. Z hodin byly vzápětí minuty, minuty odumřely a zbyla špetka vteřin.
Efraim Bubb seděl v obavách přikrčený na schodech a napjatýma ušima se snažil zachytit první noty oné šťastné hudby z úst svého prvorozeného. V domě bylo ticho - mrtvé ticho, jaké bývá před bouří. Ach! Efraime Bubbe, ani ve snu tě nenapadlo, že už následující chvilka může navěky zničit onen mírumilovný, šťastný styl tvého života a otevřít před tvýma roztouženýma očima brány oné úžasné země, v níž má svrchovanou vládu Dětství a kde dítě-tyran jediným pohybem své drobné ručky nebo jediným velitelským záchvěvem slabého hlásku odsoudí vlastní rodiče do příšerného podzemí pod hradním příkopem. Jakmile tě ta myšlenka napadne, tvář ti pobledne. Jak se třeseš při pomyšlení, že se nacházíš na okraji hlubiny! Kdyby sis tak mohl vzkřísit minulost!
Ale huš! Kostky už byly vrženy a padnou, dobře či špatně. Dlouhá léta čekání a nadějí jsou teď u konce. Z vedlejší místnosti se ozývá ostrý křik a po chvilce ještě jednou. Ach! Efraime, ten výkřik je chabým pokusem dětských rtů, ještě nepřivyklých na hrubou formu lidského vyjadřování, vyslovit slovo táta. V odlesku tvé radosti a štěstí jsou náhle pochyby zapomenuty, a když se objeví doktor jako posel štěstí, najde tě rozzářeného nově nalezeným štěstím.
"Drahý pane, dovolte abych vám poblahopřál - a to přímo dvojnásobně! Pane Bubbe, stal jste se otcem dvojčat!"
II.
Dvojčata byla těmi nejkrásnějšími dětmi, jaké kdy kdo viděl - alespoň tak to říkali znalci - a rodičům to nikdo nemusel dvakrát opakovat. Názor chůvy byl už sám o sobě důkazem.
Nebylo to tím, paní, že by byly tak krásné jako dvojčata, ale ty děti jsou krásné i každé samo o sobě a kdo jiný to mohl lépe posoudit než ona, která byla chůvou mnohokrát a odchovala celou řadu dvojčat i jedináčků. Už jen scházelo, aby jim někdo usekl ty roztomilé malé nožičky a připevnil na půvabná zádíčka pár křidýlek, a mohli byste umístit každého z nich na jednu stranu náhrobku z bílého mramoru, umělecky vytesaného a zasvěceného památce Efraima Bubba, pokud by se ovšem stalo, že by paní přežila svého manžela, otce takových dvou překrásných dítek, pokud tedy může být tak smělá, není v tom nic osobního, toho štramáka, který však je přece jen o nějakou tu špetku starší než jeho hodná paní. Na druhé straně, co prý se toho týče, slyšela, že muž vlastně nikdy není příliš starý, a sama za sebe je měla o to raději. Nejsou ani trochu jako ti mladíci, kteří nevědí, co chtějí, i když, pokud se ona k tomu může vyjádřit, otec takových dvou skvělých dvojčátek (Bůh jim žehnej!) musí být skutečný mladík. Má však jisté zkušenosti - a ty jsou opravdu početné - a podle ní by žádný mladíček nedokázal přivést na svět taková dvojčata a koneckonců vůbec žádná dvojčata, kdyby se k tomu mohla vyjádřit.
Dvojčátka byla zřítelnicemi oka svých rodičů a jejich potěšením i utrpením současně. Když Zerubábel zakašlal, Efraim se probíral z lehkého spánku s výkřikem mučivého zděšení, protože ho ve spánku děsily představy bezpočtu dvojčat stižených záškrtem a zčernalých ve tváři. Když dával Zachariáš najevo, že trpí přechodnou plynatostí, vrhala se Sofonisba s pobledlou tváří a neupravenými vlasy ke kolébce svých ratolestí. Když zavírací špendlíky tlačily nebo šňůrky řezaly, kousal flanel nebo obtěžovaly mouchy, oslepovalo světlo nebo děsila tma, nebo byl dvojnásobný plod manželství ohrožován hladem či žízní, domácnost Bubbových se okamžitě budila ze spánku nebo měnila pravidelný pracovní rytmus dne.
Dvojčata rostla jako z vody. Byla odstavena, prořezaly se jim zoubky a najednou jim byly tři roky!
"Bok po boku rostli do krásy
a dům jich byl plný" a tak dále.
III.
Harry Merford a Tommy Santon žili v téže řadě vil jako Efraim Bubb. Harryho rodiče žili v čísle
Jenže Harry a Tommy, obdařeni odvážnými dušemi, hrdými, ctižádostivými a impulsivními povahami a kalhotami, jejichž pozadí bylo podšito kůží, pokořili nepřátelské stěny a scházeli se dále.
V porovnání s těmi dvěma byli Castor a Pollux, Damón a Pythias, Heloisa a Abelard jen velmi krotké ukázky duality, stálosti nebo přátelství. Všichni básníci, od Hygina po Schillera, mohli opěvovat vznešené činy vykonané a zoufalá nebezpečí prožitá ve jménu přátelství, oněměli by, kdyby znali vzájemnou náklonnost Harryho a Tommyho. Ti pak den za dnem a často noc za nocí spolu čelili nástrahám svých chův, otců a matek a děsivým nebezpečím lískovky, hladu, žízně a temnoty a osamění domácího vězení jen proto, aby se mohli sejít. O čem pak tajně hovořili, to nikdo neví. Jaké temné činy páchali na svých sympoziích, to nedokázal nikdo říci. Sami se setkávali, sami zůstávali a sami se loučili před odchodem do svých nepřátelských domovů. Na zahradě Bubbova domu byla zahradní besídka obrostlá plazivými a popínavými rostlinami a obklopená mladými břízami, které pyšný otec nasázel v rodný den svých dětí a jejichž rychlý růst neméně pyšně sledoval. Tyhle mladé stromky zcela zakrývaly výhled k domu, a když Tommy a Harry pečlivým pozorováním zjistili, že z domácích sem nikdo nevstoupí, jak je rok dlouhý, rozhodli se právě tady pořádat své porady. Znovu a znovu se tady scházeli v naprosté tajnosti a věnovali se svým hrátkám a radovánkám. Pozvedněme tedy konečně hustý závoj tajemství a podívejme se, v čem spočívalo ono Velké neznámo, v jehož svatostánku poklekali.
Harry i Tommy dostali k Vánocům nový nůž a téměř po celý rok byly tyto nože, do posledního detailu stejné, jejich hlavní radostí. S těmi noži ve svých úctyhodných domovech pořezali a poškrabali všechno, co nebylo přímo na očích a čeho si pravděpodobně nikdo nevšimne, neb oni mladí pánové byli opatrní a nestáli o to, aby okamžiky jejich radosti byly vykoupeny okamžiky bolesti. Vnitřní plochy zásuvek, spodní strany stolů, truhel židlí i dalšího nábytku, zadní strany obrazových rámů, dokonce i podlaha v místech, kde se daly zvednout rohy těžkých koberců, nesly stopy jejich umění a srovnávání díla a jeho umělecké dokonalosti bylo zdrojem nesmírného potěšení. Nakonec však bohužel přece jen nadešla ona kritická chvíle, kdy se tyto radosti omrzely a bylo třeba otevřít prostory nějaké nové činnosti. Bylo absolutně nezbytné, aby se zatím používané oblasti ničení rozšířily, jenže to bylo velmi obtížné bez povážlivého risku odhalení, protože činnost obou chlapců hranic bezpečnosti už nejen dosáhla, ale dávno je i překročila. Ať už však hrozilo velké či malé riziko, museli najít něco nového, bylo třeba objevit nějaké nové potěšení, protože stará pole byla pustá a prázdná a touha po nové zábavě rostla s každým dalším nudným dnem.
Nastala krize; a kdo dokázal předvídat její následky?
IV.
Sešli se v besídce s pevným odhodláním probrat tuhle vážnou záležitost. Srdce každého z nich přetékalo touhou po revoluci a hlavy měli plné plánů a strategie, kapsy pak nacpané sladkostmi o to sladšími, že byly doma uzmuty tajně. Když se vypořádali s bonbony, pokračovali spiklenci tím, že jeden druhému předložili své osobní představy týkající se rozšíření jejich zájmové činnosti. Tommy předložil návrh na vyvrtání řady otvorů do rezonanční desky piana, čímž by zcela pozbylo svých hudebních kvalit. Ale ani Harry nezůstal pozadu. Ten navrhoval, aby se opatrně zezadu rozřezalo plátno portrétu jeho dědečka, kterého Harryho otec stavěl vysoko v hierarchii rodinných lárů a penátů. Až pak bude nutno z nějakého důvodu portrétem pohnout, popraská slabá slupka olejové barvy a dědečkova hlava upadne od těla.
V této fázi porady napadla Tommyho skvostná myšlenka. "A proč bychom nemohli svou radost zdvojnásobit a obětovat na její oltář jak hudební nástroje, tak památeční rodinné portréty v obou domech?" Na tom se jednohlasně usnesli a pak ještě na schůzce, která měla následovat po večeři. Když se sešli příště, bylo jasné, že do lodi někde teče, jednoduše řečeno, "že je někde něco shnilého ve státě dánském". Po krátkém mlžení na obou stranách vyšlo najevo, že veškeré plány na domácí podniky byly zhaceny nájezdem rozhořčených matek, a následné tresty, byť založeny jen na částečném odhalení zamýšleného, byly tak přísné, že nezbývalo než od obou skvěle vymyšlených plánů upustit. Nebo je alespoň odložit na dobu, kdy jim dostatečná fyzická síla umožní vysmívat se marnosti rodičovských výhrůžek a zákazů.
Smutně vytáhli oba politováníhodní chlapci nože a pozorovali je. Pozorovali je smutně a smutně uvažovali jako kdysi sám Othello o všech těch krásných možnostech, jak získat skvělou pověst, proslulost, a slávu, které teď zmizely v nenávratnu. Pak si nože porovnávali podobni zaslepeným milujícím rodičům, obdivujícím vlastní dítka. Tady byly - podobné si velikostí, provedením a krásou - nezakaleny jediným rzivým smítkem, jediným flíčkem nečistoty a s dokonalými ostřími meče sultána Saladina.
Nože si byly tak podobné, že nebýt iniciál vyškrabaných do střenek ani jeden z hochů by si nebyl jist, který z nich patří právě jemu. Po nějaké chvilce se ale začali vychloubat skvělými a nadřazenými vlastnostmi právě té své zbraně. Tommy trval na tom, že jeho čepel je ostřejší. Harry zase trval na svém, totiž že ten jeho je z obou pevnější. Hádka byla stále prudší a prudší. Prudké Tommyho a Harryho povahy vzplály a jejich chlapecké hrudi se naplnily mužskými myšlenkami plnými odvahy a nenávisti. V té hodině tam však byl přítomen i starý duch minulosti, ten, který pronikl dokonce i do šeré besídky v hustém křoví Bubbovy zahrady. A právě ten jim do uší našeptal onu jako svět starou myšlenku na důkaz zkouškou a vřava náhle utichla. Chlapci se naráz rozhodli, že dokážou kvality nožů zkouškou úderem.
Jak řekli, tak udělali. Harry nastavil nůž ostřím vzhůru a Tommy, který uchopil ten svůj pevně za rukojeť, udeřil ostřím dolů a napříč. Pak se vyměnili a útočníkem se stal Harry. Pak přestali a dychtivě začali zkoumat výsledek. Nebylo těžké zjistit co a jak. V obou nožích byly hluboké zuby stejné velikosti a hloubky, a proto bylo nutno provést zkoušku ještě jednou a hledat další důkazy.
Proč popisovat opakovaně podrobnosti onoho strašlivého střetnutí? Dávno zapadlo slunce a nad střechou Bubbova domu již dávno vyšel měsíc se svou usměvavou tváří, když nadešla chvíle, v níž se unavení Harry a Tommy rozhodli vyhledat své ctihodné domovy. Avšak běda! Úžasná krása nožů zmizela navěky. Jaká to potupa! Sláva a krása byly ty tam a zbyly jen dvě ubohé trosky, jejichž kdysi tak ostré čepele nebyly nepodobné rozeklaným vrchům španělským.
Přestože oba tesknili nad zkázou svých pečlivě opatrovaných zbraní, v srdcích obou hochů byla radost, protože uplynulý den otevřel před jejich zraky vyhlídky na radosti a slasti omezené jen hranicemi samotného světa.
V.
Od toho dne začala v životě Tommyho a Harryho nová éra. Nová zábava mohla pokračovat tak dlouho, dokud budou stačit zásoby rodinných sídel. Opatrně si obstarali dostatečnou zásobu potřebných předmětů z rodinného příborníku, které pak jeden po druhém nosili na své schůzky. Takticky vybírali ty, které se běžně nepoužívaly. Ze zásuvek, kde odpočívaly v péči kuchyňského personálu, přicházely vyčištěné a ostré, žel bohu, vracely se zpět ve stavu více než zuboženém.
Jenže po nějakém čase byla zásoba vhodného náčiní vyčerpána a opět byly povolány na pomoc tvůrčí schopnosti obou hochů. Uvažovali takhle: Je pravda, že hra s noži skončila, ale napětí ze zkoušky úderem bychom se neměli zbavovat. Přenesme tedy tuto Velkou ideu do nových světů. Žijme dále ve sluneční záři svého potěšení, bušme dále, ale s předměty jinými, než jsou nože.
A to také provedli. Pozornost ambiciózních mladíků přestaly přitahovat nože. Denně byly ničeny lžíce a vidličky, byly zplošťovány, ohýbány a jejich tvar měněn k nepoznání. Pepřenka se v divokém boji sráží s pepřenkou a oba ty předměty jsou odnášeny z bojiště na štítě. Svícen se ohýbá kolem svícnu, aby se před spočinutím v hrobě už nerozdělily. Jako zbraně v této křížové výpravě bušení byly použity dokonce i polévkové mísy.
Pak ale byly všechny kuchyňské zdroje konečně vyčerpány a nastalo období náhodného ničení, které v krátkém čase zruinovalo část nábytku v poklidných domácnostech Tommyho i Harryho. Paní Santonová i paní Merfordová si začaly všímat a uvědomovat, že opotřebení předmětů v jejich domácnostech nabírá nezvyklých rozměrů. Jak se zdálo, každý den docházelo k nějaké domácí pohromě. Vzácné vydání jakési knihy, jejíž drahocennou vazbou se rodina až donedávna chlubila návštěvám, náhle prošlo děsivou proměnou, protože okraje desek byly odřené a zubaté a hřbet zase povolený, pokud nebyl utržen docela. Dnes to byl podstaveček, zítra stejný strašlivý osud potkal nohy nějaké židle nebo malého stolku, které náhle jevily stopy dlouhodobého opotřebení. Stížnosti byly slyšet dokonce i z dětského pokoje. Malé sestřičky obou hochů si téměř denně stěžovaly, že zatímco večer uložily své milované panenky s láskou a péčí do postýlek, když je pak ráno po nějaké době začaly hledat, našly je zničené, s amputovanýma nožičkama a ručičkama a tvářičkami poničenými zcela k nepoznání.
Pak začali v domácnostech postrádat kameninové nádobí. Zloděje nikdo nedokázal chytit a srážky z platu domácího personálu byly tak časté, že mzdy v obou domech byly spíše nominální než reálné. Paní Merfordová a paní Santonová oplakávaly své ztráty, ale Harry a Tommy se denně pásli pohledy na výsledcích svého ničení, které spočívaly v neustále narůstající hromadě v zahradní besídce Bubbových. Závislost na sekání byla taková, že pro oba hochy to začala být nutnost, posedlost, šílenství.
Pak nadešel jeden příšerný den. Sloužící v domech Santonů i Merfordů, neustále obtěžovaní stálými ztrátami a stížnostmi zaměstnavatelů (kteří navíc zjistili, že srážky z platu na uhrazení ztráty již přesáhly výši celé gáže), se rozhodli hledat si nějaké jiné zaměstnání. I kdyby se jim na novém místě nedostalo spravedlivé odměny a slušného zacházení, určitě by alespoň ocenili jejich služby; nepřijdou tedy alespoň o ty úspory a pověst, které zatím získali. Ještě předtím, než odevzdali klíče a hmotný majetek svěřený do jejich péče, provedli si předběžnou kontrolu a výpočty, co všechno jim bude předepsáno k náhradě. Jak hrozné však bylo jejich zděšení, když poznali zkázu v celém rozsahu, jak tísnivé byly jejich obavy z přítomnosti a jak trpké pomyšlení na budoucnost. Jejich srdce, sražená k zemi vahou utrpení, je zcela zklamala, a strhla s sebou i mozky a myšlení, které už v životě vybojovaly vítězný boj s mnoha horšími nepřáteli, než je pouhá lítost. Nakonec srazila k zemi i jejich statná těla a nechala je ležet v bezvědomí na podlaze příslušných nejsvětějších svatyní.
Pozdě onoho dne, když se zaměstnavatelé dožadovali jejich služeb, sháněli se po nich v hale i v zahradních altánech a po nějaké době byla jejich těla nalezena tam, kde padla.
Ale hanba spravedlnosti! Byli obviněni z toho, že se opili a v tomto stavu úmyslně poškodili a zničili všechno, co se jim podařilo dostat do rukou. Což nebyla jejich vina všem zcela jasná z množství zničených předmětů? Pak byli obviněni ze všech ztrát a špatností, k nimž v domech došlo, a když toto obvinění rozhořčeně a rázně odmítali, vystoupili každý ve svém vlastním domě Harry a Tommy. Podle předem dohodnutého plánu ulevili svým myslím od strašného tajemství, které už je delší dobu nesmírně tížilo. Každý z nich vyprávěl o tom, jak několikrát zahlédl domácího sluhu, který v nestřežené chvíli ničí v přípravně nože, židle, knihy, obrazy a stolky v obývacím pokoji a pracovně, panenky v dětském pokoji a rozbíjí talíře v kuchyni. Pak se ovšem pán každé z obou domácností důrazně a nekompromisně dožadoval spravedlnosti. Oba komorníci byli předáni pochopům práva s dvojnásobným obviněním, a to z opilosti a úmyslného ničení cizího majetku.
Hluboce a sladce spali té noci Harry a Tommy ve svých malých postýlkách. Zdálo se, že jim do snu zpívají andělé, protože se ze spaní usmívali, jako kdyby snili ty nejkrásnější sny. Odměna, kterou dostali od svých pyšných a vděčných rodičů, tížila jejich kapsy a jejich srdce nadlehčovalo šťastné vědomí toho, že vykonali svou povinnost.
Vpravdě sladký jest spánek spravedlivých.
Komentáře
Přehled komentářů
je sice krásné že se někdo pouští do opisování povídek alespoň i když už je kniha dávno vyprodaná máme možnost si jí přečíst. nechápu však jednu věc a to proč je tu jen polovina té povídky? pak z toho čtenář nemá vůbec nic
hodnocení
(dixin, 20. 2. 2007 20:21)celkem slušný taky píšu povídky, spíše celé knihy už mám dopsanou 200stránkovou knihu
nepochopení
(Sarael, 11. 6. 2011 19:09)