Rytíř, vražedkyně a král
Rytíř, vražedkyně a král
Autor: Hanina Veselá
I.
Vzduchem
zasvištěla sekera. Do sypkého písku dopadlo něco těžkého a něco ostrého. Kůň
bezhlavého jezdce pronikavě zaržal. Prázdnota. To byl jen sen. Vrátilo se to.
Nedokázaly to zahnat jižní slunce ani severní sníh.
Žena
se namáhavě posadila a promnula si tvář. Oblek z černé šupinatcovy kůže ji
chránil před zmrznutím, před lezavou zimou ji však uchránit nedokázal. Hrudky
sněhu přilepené k zemi pálily jako uhlíky. Venku patrně svítalo. Prokřehlými
prsty vykukujícími z prodřené rukavice si upravila drdol. Černé vlasy, spánkem
trochu pocuchané jí musela lemovat jinovatka. Sáhla po holi. Byl čas.
U
uší jí fičel vítr. Naposled postála na místě. V úzkých šatech, nehybná jako
socha, zdálky připomínala štíhlý kmínek. Nahý strom uprostřed nehostinné
krajiny mrazu a ledu. Přítomnost se rozplývala a mizela jako sněhové vločky,
tající na ženině tváři. Budoucnosti nebylo. Minulost jí byla v patách. Její
podobu neznala ani znát nechtěla. Volnou rukou nahmatala meč. Myslela, že
ho
nechala tam. Potom je všechno snazší. Poklekla do závěje. Kolena obemknutá
nohavicemi z šupinatcovi kůže zapadla hluboko do sněhu. Zabít sám sebe je
jednou z největších slabostí, ale byli i slaboši, kteří to nedokázali. Ona však
nemá volbu. To poslední ji naučili v Klášteře Nevěřících.
*
* *
Jel
mrazem i vánicí, hnal se přes zamrzlé rybníky i přes propasti schované pod
sněhem. Štval sebe i svého koně. Pod pláštěm z medvědiny byl promrzlý až na
kost; stejně tak zvíře neuchránila před mrazem tlustá přikrývka. Na vlasech i
ve vousech se mu třpytily vločky. Jak tály, nepříjemně studily. Hnal se za
pomstou a krví, jež měla smýt smrt jeho bratra a dědice koruny Sedmera Ledových
zemí.
*
* *
Stalo
se to dávno.
Lenard
a Lakraz byli bratři - synové vládce ze severských království, poslední bašty
Čarozemě. Lenard, prvorozený, na jehož bedra měla tíha koruny Sedmera Ledových
zemí dopadnout, miloval ticho knihovny, teplo krbu a mír. Místo lekcí šermu se
utíkal schovat k čaroději Medvinovi, neustále bádajícím nad svitky v hradních
kobkách. Starý král se obával, zda dokáže nejstarší syn tíhu koruny unést.
Nepomáhalo domlouvání, nadávky ani tresty. Lenard nechtěl nosit meč, při
popravách si schovával obličej do cípu pláště a většinu drahocenných darů,
jimiž ho otec poctil, rozdal chudákům v podhradí. Lenard mohl být dobrým
učencem nebo mnichem, nikoliv králem-válečníkem, jakého drsná severská zem
potřebovala.
Mladší
Lakraz byl jiný. Měl srdce bojovníka, jako by se s mečem narodil. Miloval
turnaje, staré eposy a ságy. To on měl být prvorozeným, ne slaboch Lenard.
Starý král to věděl. Jak se jeho poslední dny blížily, rozhodl se zapomenout na
otcovskou lásku a postarat se, aby koruna spočinula na hlavě pevného a silného
muže. Na smrtelném loži zosnoval Lenardovu vraždu, se stejnou chladnokrevností
jako kdysi dávno vraždu své ženy, když ho podvedla s dvorním vypravěčem. Najal
si na to Saraf, vražedkyni ze sekty Nevěřících. Pro ně nebylo nic dobré ani
svaté, chytali malé děti a cvičili je k zabíjení, dokud nepadli nebo se z nich
nestali stejné vraždící bestie, jakými byli jejich tyrani. Ten, kdo prošel
drsným výcvikem Kláštera, musel po několik let sloužit sektě a těm, kdož si
vyžádali její pomoci. Pokud přežil, mohl sektu opustit a odejít kam chtěl.
Stopy po tom, kým byl, si však nesl s sebou až do konce života.
,,Mám
jedno zvláštní přání - zabij ho čestně. Když už můj vlastní syn žil jako
slaboch, nechci, aby také tak zemřel," přikázal vražedkyni umírající
stařec.
,,Jak
si přeješ, králi. Dovolím mu vybrat si zbraň a pokud padne, nechám ho vstát ale
ne víc než třikrát. Potom ho zabiju," ujistila ho černovlasá v šatech z
šupinatcovy kůže.
Král
však nepočítal s jedním: Neuvědomil si (nebo si uvědomit nechtěl), jak Lakraz
na Lenardovi lpí. Mladší bratr odjakživa chránil staršího před posměšky i
otcovým hněvem.
Lakraz
toužil po slávě a hrdinství, po spravedlnosti a pravdě, nikoliv po moci. Kdyby
ho koruna čekala právoplatně, ujal by se správy království jak nejlépe by
svedl, ale nikdy by si nevzal nic na úkor bratra. Severní země byly kruté.
Pevné přátelství bylo jednou z mála věcí, která pomáhala přežít hladomory a
epidemie. Leč pozdě se dozvěděl o otcově plánu. Když vběhl do ztichlé knihovny,
Lenardovo tělo sebou škubalo v tratolišti krve. Vražedkyně byla pryč. Nový král
svěřil umírajícího péči čaroděje Medvina a jen otcova smrt mu zabránila
nedopustit se v hněvu sám vraždy.
Krví
bratra si pomazal tváře i meč a přísahal pomstu. Správu zemí zanechal načas v
rukou starých otcových rádců a sám, jen se svým koněm, nejtišším a nejvěrnějším
společníkem, se jal vražedkyni štvát.
*
* *
Sotva
projel zavátou smrčinou, spatřil zasněženou pláň. Tam ji našel, příčinu žalu a
příslib ukojení jeho pomsty. Klečela, ale modlit se nemohla. Nevěřící znali jen
jediného boha - Smrt.
Potichu
se vydal za ní. Koně s sebou nebral, ale ke stromu ho neuvázal. Nemusel se
vrátit. Poručil, aby zůstal v lese a neprozradil ho. Tichý společník nebyl z
těch, kdo zrazují.
Saraf
se pohnula, obnažený meč před sebou. Ještě před chvílí jím mířila na sebe.
Neuplynul okamžik. Otočila se s rychlostí šelmy. Byl několik koňských délek od
ní. Po bleskové otočce k němu stála čelem. Dávno ho musela spatřit. Nehýbala
se. Čekala. Zaútočil první. Skočil. Ani náznak pohybu, meč mířil strnule vpřed.
Byl u ní tak blízko, že jí mohl vidět do tváře.
Na
poslední chvíli zadržel čepel, která jí měla proklát černé srdce.
Saraf
se nebránila. Saraf se bránit nemohla. Neviděla ho. Byla slepá.
,,Kdo
si? Co chceš? Zabít mě? Dělej!" vyštěkla na něj. Smrt byla vražedkyninou
tichou společnicí. Znaly se dobře. Její slizká přítomnost jí nepohnula.
Co
jí má říct? V rytířových útrobách se usadil těžký balvan. Chtěl ji dopadnout a
zabít, ale ne takhle, rozhodně ne takhle. Hlupáku, četl jsi příliš mnoho ság!
Mělo k tomu dojít v souboji. S oslepenou bojovat nemůže. To ji má popravit?
Věděl, že by si to zasloužila. Cítil, že na to nemá žaludek. Byl vychován jako
bojovník, ne jako kat.
Němě
se díval do rozšklebených očních jamek. Krev byla zaschlá, ale stále to muselo
bolet. Jako by jí nedávno oči vyklovlo něco velkého. Nenáviděl to zvíře nebo co
to bylo! Náhle se mu vybavila vzpomínka na jednu z nejstarších ság. Jeho
nejoblíbenější. Psalo se tam:
O
Harpydě, ochránkyni Čarozemě
Harpyda
byla jednou z Velkých harpyjí, rytířů mezi dravci. Ti byli prvními tvory vůbec.
Kroužili setmělým nebem, dokud se svými pařáty nezmocnili hvězd. Harpyda pevně
svírala celou Čarozem. Plachtila s ní jako s velkým vejcem v pařátech
nekonečnem. Poutníci mohli v Dravčích skalách na vlastní oči spatřit Zkamenělé
pařáty, jejichž nedohlédnutelné štíty končily v nikdy neustupující mlze. Pro
hladkost a strmost na ně nedokázal nikdo vylézt a tak spatřit Harpydino tělo
spolu s hvězdami, byly-li tam. Jedna z legend vyprávěla o mláděti, jež se
jednou za několik tisíc let vyklube z Harpydina vejce. Časem mělo vystřídat
matku v těžkém úkolu nést Čarozem, aby se nezřítila do prázdnoty.
Další
přesně nedatovatelná sága však starší mýtus popírala a nehovořila o ochránkyni
Čarozemě jako o bohu-zvířeti, nýbrž jako o praptáku, jednomu z prvních rajských
tvorů, kteří měli nevídané schopnosti. Přišli však o ně postupným vývojem a
členěním v tvory nižší, obyčejné ptactvo, které dosud v Čarozemi žije. Ty
nevídané schopnosti jim dala síla, která je vytvořila; ta následkem toho zanikla
a ponechala Čarozem lidem a zvířatům. Vyprávělo se, že praptáku, zvaném Legenda
z Dravčích skal, dal tehdy stvořitel svůj vševidoucí zrak. To lákalo mnohé
pošetilce táhnout do zamrzlé země, hledat praptáka a zmocnit se jeho očí.
Protože kdo by měl praptákovy oči, viděl by všechno, co se děje na celém světě.
Kněží
obětníci podle starých kronik vypočítali, že den střídání Harpyd se blíží. Co
když má Harpyda snést další vejce a co když se ptáče, které dozajista zdědilo
matčiny vševidoucí oči, už vyklubalo? Dravčí skály leží nedaleko, v poslední ze
Sedmera Ledových zemí. Takové oči by se hodily každému, i vražedkyni. Harpyda
však byla pro většinu Čarozemě stále žijící bůh a zahubit její mládě se rovnalo
zabití boha. Jen při pomyšlení na něco takového se otřásl.
,,Jsem
Lakraz ze Sedmera ledových zemí. Zavraždila jsi mého bratra, čubko! Půjdeš se
mnou. Teď poklekni, jsem tvůj pán," nový král zaujal hrdinský postoj
rytířů ze starých ság.
Spíš
šašek. Podle slov.
Uposlechla.
,,Pokud je to tvé přání, pane a myslíš, že tím mrtvého potěšíš, půjdu s
tebou," upustila meč. Slepé byl k ničemu.
Zlomil
ho a zahodil do závěje. Zvuk lámajícího se kovu musela slyšet, ale nic na to
neřekla. Ta povolnost ho zaskočila. Přinejmenším čekal alespoň hrubé nadávky.
Saraf však netečně zabořila hůl do sněhu vedle pozůstatků meče a jako první
vykročila směrem, kde byl cítit les.
Pochopil,
že ať došlo v Dravčích skalách k čemukoliv, Sarafin duch tělo své paní na cestě
do Záhrobí předešel. Byla mu stejně odporná jako předtím. A možná ještě
odpornější. Štítil se ji zabít. Vycítila to.
,,Je
to nutné, vláčet se semnou až do tvého hradu, pane? Nebylo by snazší skončit to
rovnou?"
Pohrdání,
čišící z každého jejího slova, ho zasáhlo citelněji než šíp z luku
nejzkušenějšího z otcových střelců.
,,Nemysli
si, že tě lituji. Asi by se ti líbilo, udělat ze mě vraha. Tu radost ti
nedopřeji. Jak jsem řekl, půjdeme na hrad." Za žádnou cenu se nenechá
vyprovokovat.
,,A
co tam? Necháš mě stít se všemi fanfárami nebo zardousit v noci, pod jejímž
pláštíkem hedvábný šál zdusí křik, když zpitý družiníci chrápou?" posměšně
si odfrkla.
,,Uvidíš
sama. Nebo ucítíš. A kušuj už, jinak ti ten zlovolný jazyk vyříznu z
huby!" výhružně klepl na smaragdy vykládané pouzdro z dýkou a zastyděl se.
Ať byla zbraň sebe ostřejší, lhostejnost slepé neprolomí. Co hůř, takhle
Héroové nemluví.
,,Jak
jsi milý, Výsosti," odtušila vražedkyně uštěpačně.
,,Drž
hubu a naskoč!" přistrčil ji k sedlu tak blízko, že mohla cítit pach
zvířete. Neobratně se na rytířova mlčenlivého společníka vydrápala, nepouštějíc
hůl. Lakraz už seděl. Pevně se ho chytila. Napadlo ho, že pro slepého asi
nebude takové cestování ničím příjemným, ale to nebyl jeho problém.
Nejeli
dlouho; brzo pocítil únavu svého zvířete. Zapomněl, jak ho před tím štval močály
i roklemi, jen aby dostihl a zabil tu, jejíž ruce cítí pod hustou kožešinou.
Tytéž ruce, které zavraždily jeho bratra. Vztekle jí poručil, ať sleze.
Sotva
kůň schroustal několik kostek cukru, zase ho nemilosrdně nutil do klusu. Takhle
to zvíře zničím, pomyslel si.
Bez
rozmyšlení jí znovu nakázal, aby seskočila, tentokrát natrvalo. Vražedkyně
neprotestovala.
,,Tvá
hůl," podal jí tlustý klacek.
,,Necháš
mě tu?" Z hlasu jí nevyznívala naděje ani zoufalství. Jenom naprostá
lhostejnost.
,,Kůň
nás oba nést nemůže, půjdeš pěšky. Přivážu tě, slepá fena neuteče."
Nechala
si omotat provaz kolem zápěstí levé ruky. V pravé držela hůl.
,,Možná
neuteče, ale zpomalí."
,,Nebudu
pokoušet osud, že mi i s koněm utečeš. Tváříš se jako zhrzená nevěstka, ale já
takové jako ty znám. Ráda bys mě vzala do Říše mrtvých s sebou, co?"
vyštěkl.
,,Jak
mě můžeš znát, rytíři? Jsi snad bůh?" zeptala se ho unaveně.
Jak
ji může znát? Pouta jí přitáhl příliš těsně. Nebude na to zatím myslet. Mohlo
být ještě hůř. Bolest v nohou ani tlak na zápěstí jí nebránily v přemýšlení.
Před
vražedkyní jako záhrobní přízraky vyvstaly vzpomínky na vlastní minulost. Není
to tak dlouho, co chtěla svou pozemskou cestu ukončit a teď se má po tom všem
nakonec litovat? Ubohé a směšné! Kdyby se tak snadno daly odehnat vzpomínky...
Když
ji chytl černý jezdec, byla na světě šest slunečních let. Její vesnice svítila
široko daleko jako vatra. Ze zapálených chatrčí se ozýval nářek umírajících
dlouho do noci. Vyškubla se svému zachránci a utíkala pryč. Rozbřesk plný kouře
strávila v mdlobách, skrčená se svým starším bratrem v pichlavém keři. Když za
mrholícího svítání vylezla ze své skrýše, z pod zbytků slaměné chatrče jejich
rodičů čouhaly dva páry zuhelnatělých rukou. Nad vesnicí se vznášeli havrani a
pach seškvařeného masa.
,,To
je ta malá!" vykřikl cizí hlas. Někdo ji chytil. ,,Není sama!"
slyšela jako zdálky. ,,Ten usmrkanec je asi z jejího hnízda. Mohl by se nám
hodit!" ,,Ne, vlčat už máme dost. Rozkaz zněl jasně, dnes jenom
lasice!" řekl kdosi.
Na
věci, které se staly potom, si dokázala vzpomenout až o mnoho let později. A na
to, co viděly její oči, nechtěla vzpomínat ještě mnoho let poté. Hlava jejího
staršího bratra letěla vzduchem jako míč při hře, bezhlavé tělo se škubalo
ještě několik dlouhých chvil a ona si nechtěla dát vymluvit, že v posmrtné
křeči už nic nebolí.
,,Lenard
dostal alespoň šanci. Jiní ne," zašeptala jen tak pro sebe.
Lakraz
neodpověděl. Nejspíš ji neslyšel.
Přežila
rovné čtvrt století ve službě Nevěřících. A byla volná. Mohla se jako pták
rozlétnout do kteréhokoliv kouta Čarozemě. Nikdo dál nedržel její křídla. Saraf
se rozhodla, že pozná zemi, život těch, kteří na ní žijí a smysl toho všeho.
Poutnice.
Na
své cestě se setkala se Zeměmi zaslíbených i zapovězených. Prošla Krajem smíchu
i slz. Stanula na břehu Řeky Zoufalství a křížem krážem prošla Říší prokletých.
Překonala skaliska, poušť Šaharan, města duchů i další vypálené vesnice. Ať šla
kamkoliv, stále uměla jen to jediné, co ji v Klášteře naučili: Zabíjet -
dokonale, bezchybně, s uměním. A kdyby s tím snad chtěla přestat, ještě tu byly
ty sny. Noční můry, které nezaplašilo slunce ani sníh. Sny plné křiku a krve,
pravidelně se objevující, kdykoliv uplynulo déle než pár dní od smrti její
poslední oběti. Čím jednou byla, tím měla zůstat na věky věků. Vražedkyně v ní
to chtěla, a část jejího já to potřebovala. Služba pro umírajícího krále
Sedmera Ledových zemí byla pouhou zastávkou na Sarafině nekonečné cestě.
Zastávkou, která by žádná další pokračování neměla, kdyby se nestřetla s...
*
* *
,,Hlad
nemáš, čubko?" Lakraz po delší odmlce konečně uznal za vhodné promluvit.
,,Jen
jestli sei může si něco takového čubka vůbec dovolit?" odpověděla
konverzační tónem.
Ta
krtice se mi vysmívá!
,,Žer
až bude! Na kost vyzáblou mršinu ha hrad nepotáhnu," hlasitě se
rozchechtal, ale neznělo to moc upřímně.
Posadila
se na svůj plášť a mlčky čekala, až rozdělá oheň. Na zápěstí stále cítila
provaz, který ji s rytířem spojoval. Myšlenky se před ní bortily jako padlí
sněhuláci.
Skok
z jedné tmy do druhé. Mrazem ztvrdlý provaz se omotává kolem rytířova hrdla.
Zdušený křik, zkroucené tělo. Tiše umrzá ve sněhu. Ne, to se nestalo, to jen
nápad. Proč nevyskočí a neuškrtí toho šaška. Na to oči nepotřebuje. Ale co by z
toho měla? Ta Saraf, která probodla mladého krále Lenarda, už nebyla ženou,
která dřepěla po Lakrazově boku. K té změně došlo tam, v Dravčích skalách.
Lakraz
nevěděl, o čem slepá přemýšlí. Nožem porcoval to málo, co mu v torně zůstalo.
,,Vezmi
si!" podal jí kousek sušeného masa a skývu chleba.
Bez
díků, lačně jako zvíře, se do nabízeného sousta zakousla. Najednou si
uvědomila, jaký má hlad. Možná si to nechtěla připustit, ale stále byla v Říši
živých.
Přestože
na jídlo neviděla, maso bylo dobré a chléb, byť studený a vlhký, v sobě nesl pořád
teplo lidských obydlí.
,,Tohle
je lepší," podal jí krajíc opečený nad ohněm. I ten zhltala rychle; až se
muž ušklíbnul. Fena hladová. Stejně to nemohla vidět.
Nocovali
v iglú, které opodál zanechal nějaký pocestný. Rytíř se zabalil do přikrývky.
Ji svázal.
*
* *
Mlčky
zírala do temné noci. Stála před polokoulí ze sněhových kvádrů. U nohou jí
leželo tělo probodnuté šípy. Připomínalo obřího ježka.
Utíkal,
ale nebylo mu to nic platné. Každý šíp si našel mezeru v jeho zbroji, aby se s
hladem zbrani vlastní, zabodl do živého masa. Trvalo nekonečně dlouho než
spadl. A potom znova. Vstal. Po šípech, které mu ještě před chvíli trčely z
těla, nebylo ani stopy. Znovu zamířila. Bude střílet dokud budou v toulci šípy.
Muž bez tváře se změnil. Už to nebyl člověk ale obrovský pták s pařáty ostrými
jako dýky. Krouživými pohyby se k ní blížil. Čekala, dokud všechno nepohltila
tma.
Několikrát
škubla zápěstími. Byla připoutaná k sobě. Tím se ujistila, kde je. Jen sen.
Další, jeden z těch, které se nepřestanou vracet. Věděla, že Lakrazova vražda
by jí přinesla klidný spánek. Na pár dní...
Vyrazili
časně z rána. Kůň byl odpočatý, alespoň za ním nemusela klusat. Po zbytek cesty
nepromluvila, takže Lakraz neměl jedinou příležitost, aby splnil svou hrozbu
ublížit jí dřív, než dorazí na hrad. Byla mu pořád stejně odporná. Ve své
bezbrannosti hnusila se mu čím dál víc. Dokonce jí vnutil černý šátek, aby v
něm skryla mrtvolné důlky. Ale nezeptal se. Héros. Snad se obával, že jí to
udělala Legenda z Dravčích skal, snad nechtěl vědět, co za to provedla
vražedkyně jí.
*
* *
Hrad
ledových králů se nacházel v tak úrodné rovině, jak to jen dovolovalo kruté
severské počasí. Bylo to strohé, více účelné než pohodlné sídlo s věžemi tak
špičatými, že na nich nevydržel posedět jediný pták. Při zemi se vznášela mlha.
Čerstvě odklizenou cestu v chudém hradním parku pohlcoval sníh. Větve těch mála
stromů, které nepřišly na otop, se v marné naději zdvíhaly k obloze. I sama zem
prosila přírodu o příznivější počasí.
Lakraz
svěřil koně sluhovi a jen s vražedkyní přešel po padacím mostě. Stráže u brány
ho pozdravily halasným pokřikem. Nepoklekly však, jak si žádal zvyk. Zachmuřil
se, ale nic neřekl, vyřídí si to s nimi později. V hradu nebyla taková zima,
jak se obával. V krbech se topilo, studené chodby osvětlovaly louče. Ze sálů
zněly hlasy hodujících. Rádcové asi zplna hrdla hltají moc, o niž je brzy
zkrátí a snaží se z poloprázdné královské pokladny co nejvíc projíst a propít.
S tím bude konec. Zamračeně popostrčil zajatkyni před sebou. Její neopracovaná
hůl vydávala zlověstný zvuk, jak se při každém kroku opřela do kamenné podlahy.
Doufám,
že všem jedlíkům zaskočí kůstka v krku a každý pijan se zakucká, až ti
marnotratníci spatří svého krále, navrátivšího se spolu se slibovanou trofejí!
Znechuceně se po slepé podíval. Sarafina tvář byla prázdná.
Nechal
sloužící, aby před nimi odsunuli všechny závory. Ta holota jako by si něco
šuškala za jeho zády, ale má snad čas se tím zabývat!. Křídla vrat do hodovního
sálu se halasně rozlétly. Na lavicích z neopracovaného dubu se kolébaly odulá
těla otcových rádců, všichni do jednoho v drahých tkaninách jako hejno
hřadujících papoušků, mezi tím zarostlý chlapi s vousy plnými mastnoty a
ptačích kůstek, obraného masa měli plný břich, ohlodané kosti se válely pod
stoly. Družina Jeho Veličenstva. Jejich cínové číše cinkaly o sebe v
bůhvíkolikátém přípitku. Jak je vidět, vše při starém.
V
ústrety mu vyšel hezký světlovlasý muž jemných, téměř dívčích rysů. Mohlo mu
být něco okolo třiceti. Možná méně. Přes ramena měl přehozen hermelín, rudý
plášť táhl daleko za sebou jako vznešený chvost. Lakraz cítil, jak se mu
zrychluje tep. To nebyl žádný ze stařičkých rádců jeho otce ani rudovlasý
čaroděj Medvin. Lenard, jeho zavražděný bratr, vstal z hrobu, aby ho přivítal!
,,Odpusť,
ale nedals nám jedinou možnost ti to říct. Odjels tak zbrkle, nedoufali jsme,
že tě ještě uvidíme živého," Lenard vykouzlil na tváři omluvný úsměve.
Celá matka.
,,Přežil
jsi... pane?" vyslovil překvapený Lakraz jedinou hloupou otázku. Měl mít
radost ale najednou si připadal trapně až směšně. Zničehonic si vzpomněl na
staré pořekadlo, které kdysi slyšel říkávat královnu: Mstít toho, kdo dosud
dýchá, může přinést jen neštěstí.
,,Jak
vidíš, stojím před tebou a jestli dovolíš, rád bych tě objal, bratře,"
králova pohledná tvář zahrála upřímnou radostí. Jako dítě!
,,Snad
tisíckrát jsem vzýval boha, aby mi vrátil, co si vzala smrt," Lakraz
domnělého mrtvého objal. Bratři se políbili. ,,Vypadáš zdravě, žádné rány?
Pane, dej nejvěrnějšímu ze svých rytířů čas, aby se vzpamatoval."
,,Vše
je zhojeno. Byls pryč téměř dva měsíční oběhy."
,,Tak
dlouho?" Hnal se za ní s jedinou utkvělou myšlenkou a stejně jako vše
ostatní, nevnímal ani běh času.
,,Myslím,
že ty i tvá společnice teď nejvíc potřebujete vydatné jídlo, horkou koupel a
teplé lože," navrhl mladý král nevinně.
Společnice?
Až nyní si uvědomil, že vražedkyně je tam také. Otočil se po ní. Místo za ním
bylo prázdné.
,,Ona
zmizela! Stráže!" křiknul a užuž se chtěl za uprchlicí rozběhnout. Potom
mu to došlo. ,,Není tu a tys říkal ,tvá společnice'. Kde je, pane?"
obviňujícím pohledem bratra proklál.
,,Uklidni
se," Lenardův hlas byl mírnost sama. ,,Sloužící mi prozradili, že s tebou
přišla ještě nějaká slepá žena. Pokuds ji ztratil, najde se. Náš hrad není zas
tak velký," vesele na mladšího bratra mrknul.
U
ďábla, on neví, koho jsem sem přivedl! Lakraz se i přes bratrova dobře míněná
slova za vražedkyní vydal na vlastní pěst. Za tu trapnou scénu mu zaplatí!
Běda, jestli někomu ublíží, byť by to byl i ten poslední sluha.
Celý
rozlícený se hnal chodbami, kudy předtím šly. Za běhu se snažil nemyslet, jak v
jediném okamžiku přišel o pomstu, slávu i království. Snažil se myslet na to
nejcennější co získal: Život bratra a opravdového přítele.
*
* *
Klopýtala
za ním, seč jí síly stačily. Hrad se jí zjevoval jako směsice zvuků a pachů.
Spařená člověčina. Alespoň tam bylo teplo. Cítila zmrzlé šaty tát, začínaly
nepříjemně studit. Zakopla, málem upadla. Ten hňup si toho ani nevšiml a hnal
se dál. Sehnula se, aby na podlaze našla spadlou hůl. Naštěstí nebyla daleko.
Pevně ji stiskla mrazem popraskanými prsty. Uvědomila si, že je sama. Hňup si
pro samou horlivost nevšiml, že něco ztratil. Ušklíbla se jeho hlouposti a jen
tak nazdařbůh se vydala odněkud někam.
Zvuky
byly stále jasnější, nejprve rozeznávala hlasy, pak i jednotlivá slova.
Mlaskání, chřupání, dopad odhazovaných kůstek a cinkot cínu o cín. Pach pečené
zvěřiny, svařeného vína a zpocených těl byl téměř hmatatelný. Prošla dveřmi?
Někdo je před ní musel otevřít.
Křik,
bohapusté kletby a bujarý chechot. Nějaký zoufalec se pokusil brnkat na harfu.
Cinkot lžic a pohárů. Byla v hodovním sálu. Ouha, nějak se jí podařilo svého
věznitele minout. Pachy kolem ní zhoustly. Vnímala spoustu pohybů. Někdo jí
uskočil z cesty, jiný se dotknul lemu jejího pláště - nebo do ní záměrně
strčil? Ze škorní jí musí crčet voda smíchaná s blátem. Ucukla dotěrné ruce, po
tušícím nebezpečí se ohnala holí. Šustící klubko kolem ní se smrštilo. Někdo
tleskl. Harfa utichla.
,,To
stačí. Nechte ji!"
Zvučný
hlas, ještě si zcela nezvykl poroučet. Komu ho jen přisoudit? Vytušila
nastavené čepele hradní stráže. Ušklíbla se. Bojí se, že jim uletí pták se
zlomeným křídly?
,,Omlouvám
se, paní," pokračoval hlas, ,,ale měli jsme o tebe starost."
,,Vážně?"
zacukal jí koutek.
,,Chápu,
že náš hrad není místem tichým ani voňavým. Přesto se pokusíme, poskytnout ti
veškeré pohodlí."
Chytl
ji za ruku. V přetopené síni se jí užuž začínala zmocňovat únava. V mrákotách
se nechala vemlouvavým hlasem vést; kamkoliv.
,,Tady
je truhla, kam si můžeš odložit své věci. Stůl je kousek od ní, zde je postel.
Za chvíli ti přinesou suché šaty a večeři," řekl jiný, tentokrát suchý a
opotřebovaný hlas. Sloužící. Zeptal se jí, jestli si přeje donést svařené víno.
Ano, přeje.
Nechali
ji jen s jedinou služtičkou a ji napadlo, jestli někde ve vánici neumrzli. Nebo
jí hňup přece jen tu čepel do zad vrazil?
Pche,
rytíř...
Služtička
jí pomáhala ze zledovatělých šatů. Byla by v ráji. Jenomže vrazi se do ráje
nedostávají. Nikdo se do ráje nedostane. Ráj není. Tím si na rozdíl od jiných
věcí jistá byla. Z myšlenek ji vyrušil tlumený výkřik služebného děvčete.
Myslela, že do místnosti někdo vkročil, ale když se neozývaly žádné kroky,
zeptala se dívky, co se děje.
,,Odpusť,
paní," zašeptala služtička.
Pochopila.
To jizvy od harpyjích spárů děvče vyděsily. ,,Nic se nestalo," řekla tak
klidně, jak nejlépe svedla.
Služtička
už ani nepípla. Saraf se zachumlala do suchého jako do peřin. Sukně, jupka se
šněrováním a těžký pléd sice nebyly tak pohodlné jako oblek z šupinatce, ale
příjemně hřály. Sedla si ke stolu, sevřené ruce v klíně. Víno jí přinesli brzy.
Spolu s ním se vrátil i známý hlas. V duchu ho zvala milý nebo příjemný. Zeptal
se, zda je dáma spokojena. Ano, je. Dále před ní položili jídlo - nějakou
zvěřinu v husté omáčce a misku s chlebovými kuličkami. Kuchař nešetřil kořením,
ale to jí vůbec nevadilo.
,,Kdo
jsi?" zeptal se milý hlas, když dojedla.
Zneklidněně
upustila ubrousek, který jí předtím majitel libého hlasu podal. Omlouvala se a
prosila, aby jí dal nový, ale on se jen smál. Sám jí setřel kořeněnou omáčku z
tváře.
,,Kdo
jsi?" zeptal se jí znova.
,,Muž
se ptá ženy, kým je, aniž by se představil. Jaký to zvláštní mrav této zemi
vládne?" podivila se ,,dáma".
*
* *
Měl
v sobě tolik zloby, že by dokázal rozsekat deset jeskynních trollů. Jak se hnal
s obnaženým mečem chodbami, neuvědomil si, že nový král pro vlastní bezpečnost
vyměnil rovnou polovinu hradní stráže. Rozzuřený Lakraz vypadal jako sám ďábel,
který si hledá mezi živými svou oběť. Alespoň tak se to jevilo několika
horlivým nováčkům. Skupinka mladíků v kroužkované zbroji se na něj vrhla.
Nepřemýšlel
a když mu vzali meč, uštědřoval rány pěstmi. Omráčili ho a spoutali. Za chycení
zrádce, který jistě ukládal mladému králi o život, se dostává Řád Harpyje.
*
* *
,,Odpusť
mou nezdvořilost, nejsem nikdo důležitý. Jsem jenom tím, koho hradní pán vyslal
k tvému pobavení."
Někdo
se za královy nepřítomnosti chopil moci. Hňupa vynášejí z vlastního hradu
nohama napřed! Zvážila, co jí příjemný hlas právě řekl a kdy ho slyšela poprvé.
,,Jaký
to zvláštní kraj, kde je zvykem, že hradní pán k pobavení svých hostů
předhazuje sám sebe!"
,,Zvykem
ne, spíše možností, řekl bych. Nejsem králem ještě tak dlouho a zatím ke mně moc
hostů nepřišlo. Vlastně jsi první," pravil hlas výmluvně.
Je
chytrý i vtipný, pomyslela si. A já sem v psí řiti. Upila ještě trochu vína.
Ano, je unavená a - jistě, proč ne, před spaním by si dopřála koupel. Hlas
poslal služebnou ohřát vodu a než odešel, slíbil, že se vrátí. To ti věřím.
*
* *
Saraf
seděla na pohovce a snažila se zapomenout na včerejší sen. Služtička jí česala
vlasy. Ti muži byli vzbouřenci, proto musela vesnice lehnout popelem. V
slaměných chatrčích uhořelo všechno, co venku nepadlo se šípem v hrudi.
Hradní
pán netušil, co se Saraf honí hlavou. Hravě uchopil kostěný hřeben, aby
pokračoval, kde služtička, jíž poslal pryč, přestala.
Obraz
hořící vesnice před vnitřním zrakem nevidomé narušil skřípavý zvuk. To vrzly
dveře. Saraf zase cítila jen prázdnotu.
Potlučený
Lakraz vztekle odehnal služtičku lelkující přede dveřmi. Minulou noc
nedobrovolně strávil v hradním žaláři. Ven se dostal jen díky jednomu starému
vojáku, který si na mladšího kralevice pamatoval. Čekal cokoliv, ale pohled, který
se mu naskytl, mu vyrazil dech.
,,Myslel
jsem, že slepá je ona a ne můj bratr! Víš, jakou zmiji hladíš?" svůj hněv
se nesnažil skrývat.
,,Šílíš,
bratře? Paní Saraf tě doprovází, protože spolu máte nějaké obchodní
záležitosti. Alespoň tak mi to včera řekla," mladý král dobrým rozmarem
přímo sršel.
,,Obchodní
záležitosti?" Lakraz nedbal bratrova rozpoložení; málem si odplivl. ,,To
jistě, jde o tvou nepovedenou vraždu! Hnal jsem se za ní, jenom abych pomstil
tvůj skon. Cukruješ se tu se svou vlastní smrtí, zabedněnče!" ujelo mu.
Lenard
se neurazil: ,,Blábolíš, bratře." Shovívavý úsměv. ,,Ostatně, tvář
nešťastnice, která se mnou zkřížila meč, mám vrytou hluboko do paměti."
Nedala
na sobě nic znát, přesto jí projela vlna napětí. A je to tady.
V
ranním šeru zazvonily čepele jedna o druhou. Byla to chvilička. Skoro ji
urazilo, jak špatný se z následníka trůnu vyklubal šermíř. Třikrát ho
odzbrojila a třikrát ho dle slibu nechala v hanbě a zoufalství sebrat meč ze
země. Ptáček z královského hnízda jí sám vběhl na nastavené ostří. Ani nefňukl.
Skácel se do tratoliště krve a vlastních vnitřností. Měl vytřeštěný pohled
mrtvých. Aniž se namáhala se zatlačováním očí, uháněla pryč. Žádný sen,
vzpomínka.
Snažila
se ze všech sil, vybavit si jeho obličej, ale nepovedlo se jí to. Nepoznala by
ho ani po hlase. Jen její ostražitost jí našeptávala, že není něco v pořádku.
Poznal ji on? Myslela, že ano. Mýlila se. To se tak změnila? To ji Legenda
tolik poznamenala? To je tak znetvořená?
,,Ta
nešťastná žena," Lenard se nepřestával usmívat, ,,měla v tváři vepsanou
nenávist, utrpení a zmar. Saraf je jiná, plná života a naděje. Jen se na ni
podívej. Takhle Nevěřící nevypadají."
,,Oklamala
tě, je to tatáž čubka. Štval jsem ji a sledoval její stopu ve sněhu. Nemůže to
být jiná žena." Lakraz. Nevraživě se po slepé podíval. Až nyní měl čas a
chuť si tu lidskou zrůdu blíž prohlédnout. Možná neměla oči, ale jinak byla
krásná, velice krásná. Slabošského bratra to očividně dostalo. Tentokrát si
doopravdy na drahocenný koberec odplivl.
,,Dotáhl
jsem ji sem, aby jí Medvin vloupl nové oči, já ji pak mohl v rovném souboji
zabít a tebe pomstít," běsnil Lakraz.
,,Vážně?
Ale já žiju. Ani kdybych byl mrtvý, nepřál bych si její smrt. Co by to
vyřešilo, vrátilo by mě to snad zpátky do Říše živých?" Z Lenardových slov
zazněl uštěpačný tón. Ať už na něj pravda o Saraf zapůsobila jakkoliv, nedal na
sobě nic znát.
Za
ty dva měsíce, co Lakraz štval Saraf, se mnoho věcí v hradu změnilo. Lenard se
z vražedného útoku poučil, že ať chceme nebo ne, osud nás někdy může postavit
před takovou situaci, v níž jediné co platí je hrubá síla. Někdejší učenec
zjistil, že samotná síla ducha pro přežití nestačí, pokud se k ní nepřidá síla
těla.
,,Co
by se vyřešilo?" opakoval rytíř po králi posměšně. ,,Možná by bylo učiněno
spravedlnosti za dost! Jak by to v Ledových zemích vypadalo, kdyby si každý
mohl jen tak bez odplaty zabít, koho by chtěl?"
,,Snad
ty sám by ses pak cítil o dost líp," sykla Saraf.
,,Nevěřící
děvko!" vší silou ji udeřil do tváře, nechal ji spadnout a ještě do
schouleného těla kopnul.
,,To
by stačilo!" Lenard ho rázně popadl za ramena. Než si stačil srovnat v
hlavě, kde se v králi taková síla vzala, drnčely kolem něj meče stráží.
,,Mluví
z tebe hněv. Promluvíme si, až vychladneš," pravil král odměřeně. Lakraz
nevěřícně zíral.
,,Číms
ho uhranula, svině?" křikl na Saraf.
,,Odvěťte
našeho bratra do jeho komnat. Za chvíli ho to běsnění přejde. Znám ho,"
král kývl na stráž. Když horliví mladíčci zmizeli, otočil se zpátky k
vražedkyni: ,,Moje malá zmije. Bazilišek bez očí. Alespoň tu máme další práci
pro čaroděje." Sklonil se k ní, krajkovaným kapesníčkem jí setřel z
rozbitého rtu krev, ale jeho hlas už nezněl Sarafiným uším tak mile.
*
* *
II.
Ať
si to Lakraz nechtěl připustit sebevíc, jeho trofej z dlouhé štvanice se
dostávala do čím dál větší královy přízně, zatímco on sám upadal v nemilost.
Proč jsem ji sem bral, proč jsem ji nezabil hned, ptal se sám sebe snad po
tisíc sté a zamračeně sledoval, jak se bratr, jehož si vždy vážil jako
milovníka míru a znalce starých svitků, směle ohání s mečem. Změna v králově
přístupu k životu by ho měla potěšit. Copak si právě tohle tajně otec nepřál?
Lakraz se potěšen necítil. Ještě aby se pro královu pošetilost z Nevěřící
nestala královna Sedmera Ledových zemí! I k takovým věcem docházelo nebo
alespoň ve starých knihách se o tom psalo.
*
* *
Naučila
se poslepu znát celý hrad. Král se k ní i přes truchlivé odhalení choval
přívětivě. Sama neměla důvod, cítit k němu zášť. Dokonce i ze snů mizel krvavý
otisk krutosti a skřípavý dech smrti. Lenard dokázal, co se nepovedlo slunci
ani sněhu. Umlčet ve svém objetí šílenou lačnost po krvi. Nebo v tom byly
nějaké čáry?
,,Ten
lehkovážný kralevic, ponechaný v ruměnce na chladné dlažbě skutečně
zemřel," řekl jí při jedné z těch mála chvil, kdy byli spolu sami v zimní
zahradě.
Když
neodpovídala, pokračoval: ,,Znovuzrozený soudí, že krutá žena plná zmaru
zemřela také."
Místo
očí ji prozradilo tělo. Podvědomě sebou škubla.
,,Stalo
se to v Dravčích skalách, nemýlím se?" dotíral dál.
Mlčela.
Ruka, která vraždila, se v králově dlani neovladatelně zachvěla. Omámená sůvo,
něco takového by se ti před třemi měsíčními oběhy nestalo!
,,S
bratrem jsme kdysi čítávali staré příběhy. Jeden z nich vyprávěl o Legendě s
vševidoucíma očima. Lakraz mi svěřil, kde tě zajal. U Dravčích skal!
Saraf...?"
Trhla
sebou. Dosud ji nikdy nenazval jejím jménem. Nazval jí kdo vůbec kdy jménem?
Nádavky a strach. Uprchlice, věčná cizinka...
,,To
Harpyda tě připravila o zrak a udělala ti ty jizvy? Necukej tak sebou. I když v
noci, když jsem u tebe, zakazuješ nechat jedinou svíci zapálenou, vím o nich.
Moje rty prahnou dotýkat se tvé kůže. Saraf, pověz mi, co se stalo v Dravčích
skalách?"
*
* *
Šla
dlouho. Koně musela zanechat v průsmyku. Škoda klisny, bylo to dobré zvíře.
Alespoň jeho masem a teplou krví ukojila hlad a žízeň. Sněžilo stále hustěji,
zima byla takřka nesnesitelná. Bála se, že jí umrzají prsty na rukou. Ty na
nohou už dávno necítila. Přesto tvrdohlavě stoupala dál, čím dál výš do hor.
Noc
strávila v jeskyni starého medvěda, který dávno spal spánkem, z něhož není
probuzení. Sežvýkala polosyrovou sovu a vydala se dál. Cíl cesty se před ní
začínal pomalu tyčit, ačkoliv věděla, že ji čeká ještě několik dlouhých hodin
trmácení a šplhání, než se dostane pod Zkamenělé pařáty.
Trvalo
to celý den. Noc strávila přivázána ve větvích stromu, kde na ni nemohla žádná
šelma. Uvnitř kmene našla zapomenutou skrýš Bílé veverky. Bylo tam několik
seschlých bobulí a hromádka oříšků. Vyházela ty pro člověka jedovaté a zbytek
snědla spolu se zbylým soviným masem. Nic se jí nezdálo. Moc dobře věděla proč.
Za
svítání vyrazila. Nad skalisky se vznášela mlha. Aspoň, že přestalo sněžit.
Závěje jí sahaly nejvýš po kolena. Po několika kluzkých balvanech se vydrápala
na náhorní plošinu. Suché kleče na bocích skal hluboko pod ní se bělely
jinovatkou. Zde pod sněhovým popraškem rostl jen nazelenalý lišejník. Postavila
se, aby viděla do zasněženého údolí. V kraji bylo mrtvo a ticho. Jen co nabrala
dech, poodstoupila od okraje skály. Za jejími lehce shrbenými zády se rýsoval
pohled ještě malebnější.
Dva
skalní sloupce, tlusté jako několik domů, se tyčily k nebesům tak vysoko, že
nebylo lze dohlédnout jejich konců. Ty, přesně jak ságy vyprávěly, byly
zahaleny v mlze. Přiložila dlaň ke stěně jednoho z balvanů. Kámen byl tvrdý,
ale sálalo z něj teplo. Jako by byl živý. Nad horským masívem se ozval táhlý
kvil. Připomínal varovný výkřik člověka i šelmy dohromady. Odskočila od skály.
Krajina za ní byla klidná. Dole v údolí zakrákal havran. Severský vítr ji
zastudil v uších.
,,Harpydo!"
křikla jak nejhlasitěji dokázala, ,,poslední z Velkých harpyjí, ukaž se
mi!"
Odpovědí
jí byla zlověstná ozvěna vlastních slov.
,,Harpydo,
po druhé tě vzývám, vylez ať s tebou Nevěřící může zkusit svou sílu!"
Kolem
se nehnula jediná vločka. A zas ten posměšný hlas, který ozvěna změnila k
nepoznání.
,,Harpydo,
po třetí a naposled tě vzývám, slétni ze svého skalního hnízda, abych tě mohla
zabít, pozřít tvé oči a získat vševidoucí zrak!"
Žádná
ozvěna. Kvil, už ne varovný nýbrž rozběsněný.
Padla
obličejem k zemi a zakryla si uši. V tom křiku byl snad všechen hněv Čarozemě.
Když
vstala, kolem vládlo šero. Uchopila meč s očima upřenýma k obloze. Nebyl to
mrak, ale obrovské praptákovo tělo, jež zakrylo nebe. Celá plošina tonula v
jeho stínu. Harpyda se snesla z mlhou pohlcených vrcholků. Plavné dravčí tělo
tiše plachtilo vzduchem. Zatím neútočila, pouze si svou oběť měřila jasně
zelenýma očima. Svítily víc než drahé kamení.
Saraf
užuž chtěla meč schovat. Jak by mohla zabít něco tak božsky dokonalého, tvora z
dávných světů, který neubližoval, za svého života se stal Legendou a možná byl
posledním ze svého druhu? Vražedkynin zrak na kratičký okamžik sklouzl dolů, do
údolí. Co se stalo s těmi, kteří hledali Legendu? Nevrátil se nikdo, aby o nich
vyprávěl. Snad všichni její předchůdci podlehli Harpydinu kouzlu a zaváhali.
Dravec je v tu chvíli svrhl ze skály. Jejich kosti schoval sníh. Co může vědět,
co se skrývá pod ledovou krustou?
Prapták
se snášel níž a níž. Pozdě na rozvahu. Zahnutý zobák těsně minul její obličej.
Bílé perutě nad její hlavou zavířily. Uskočila, jediný přesný sek a k nohám se
jí sneslo několik per. Harpyda zlostně vřískla. Rvalo jí to uši, ale
bleskurychle svůj výpad zopakovala. Špička meče proťala nestvůrný pařát odspodu
až k ptačímu tělu. Nepouštěla jílec. Meč vězel v tuhém mase jako ve dřevu.
Hustá Harpydina krev jí zbortila tvář. Prapták po sokyni sekl nezraněným
pařátem. Skákala mezi drápy jako žába.
Konečně
vyrvala meč z ptačí nohy. Naběhla si a zaútočila na opeřencovo břicho. Harpyda
se po ní znova ohnala zobanem. Saraf vykřikla. Meč do poloviny úplně zmizel v
záplavě peří a tuku. Tmavá krev se vyřinula ven, stékala po žlábku a barvila
zdupaný sníh v místě bojiště.
Raněný
tvor mávl křídly. Vrííí! Leť vrahu, pryč z mojí skály!
Přikrčila
se, ruka držela luk. Popoběhla. Zamířila mezi rozpětí obrovských perutí. Pták
poznal její záměr.
Vrííí!
Krvácející tělo se vzneslo. Jeden i druhý šíp přesto zasáhly svůj cíl.
Saraf
zastavila střelbu. Nechtěla, aby se raněný pták snesl do údolí, kde by
vesničanům za nic hodil své vševidoucí oči rovnou do klína.
Harpyda
se vracela zpátky k ní. Byla větší než jakékoliv v Čarozemi žijící zvíře. Saraf
napjala tětivu. Nevystřelila však. Její zrak strnul. Prapták si ve vzduchu
zobákem vyrval všechny šípy, jež do něj vystřílela. I meč, jenž mu vězel v
těle, se zřítil kamsi do sněhu. Z četných ran neprýštila žádná krev. Dokonce i
ta po meči, o které si Saraf myslela, že je smrtelná. Zdravou kůži obrůstalo
nové peří. Pozdě si uvědomila, že ptáka nelze zabít.
Vrííí!
Zatracená! Prokletá! Vrííí!
Střílela
jeden šíp za druhým. Byla jako pominutá, ale Legenda nad ní hrozivě kroužila a
střely ji míjely. Vzdušná vzdálenost mezi nimi se nebezpečně zkracovala v
Sarafin neprospěch. Nesmrtelný prapták se ji snažil zachytit pařáty, zahnutý
zobák čím dál blíž k její tváři. Naposled sáhla do toulce. Prázdný. Pochopila;
to je konec. Harpyda to věděla také.
Saraf
stála před nesmrtelnou se vztyčenou hlavou. Žádné zvíře, člověk ani bůh, ji
nedonutí k úprku tak zběsilému, aby si sama zlámala vaz pádem ze skály. Ona je
dítě zmaru. Nikomu práci ušetřovat nehodlá.
Prapták
se na Saraf lačně vrhl. Pařáty se nedočkavě zaryly do hrudi. Špicí zobáku
klovla do míst, kde měla oběť obličej. Dvakrát. Pomalu, velice pomalu, začala
Harpyda hodovat na ženiných vnitřnostech.
*
* *
Ležela
na zasněžené skále. Kolem vládlo nic spolu s prázdnotou, šerou a neskutečně
tesknou. Harpyda na ní pořád seděla.
Ptačí
bohyně polykala Sarafiny oči, pařáty pokryté cáry zkrvavené kůže, odhalující
oblouky žeber ve své bílé nahotě.
Saraf
zavyla nesnesitelnou bolestí. Já žiji, pořád... Jak dlouho? Rukama zaryla v
sněhovém hrobě, jež se kolem ní začal pomalu utvářet. Něco tam leželo. Sevřela
tu věc prokřehlými prsty. Kov potřísněný ptačí krví ji zastudil v dlaní. Její
meč, musel přece ze zhojeného Harpydina těla někam dopadnout!
Nic
neviděla a neuvidí, přesto nad sebou vycítila rychlý pohyb. V leže sevřela
oběma rukama jílec a veškerou silou, která jí dosud zbývala, sekla po krčním
obratli neviditelného nepřítele.
Skřek,
jenž Harpyda vydala, byl tak strašný, že přehlušil i její bolest. Kdyby měla
Saraf oči, viděla by, jak se v doprovodu kvílící ozvěny hlava Legendy z
Dravčích skal sune z ptačího krku a obloukem padá do sněhu, kousek od strnulého
těla. Sníh zrůžověl barvou lesních jahod. Za několik dní v těch místech vyraší
bílé kvítí. Uprostřed závějí. A poutníci řeknou, že se stal zázrak.
S
úpěním se plazila směrem, kde zaslechla dopad praptákovy hlavy. Na tváři kromě
stružek horké krve řinoucí se z prázdných otvorů cítila jemný, vlhký chlad.
Sníh! Snášel se z mlžných vrcholků, brzy je pohřbí. Obě, mrtvou i živou. S
rukama promrzlýma na kost prohrabávala ledovou kaši, dokud nenahmatala studenou
ptačí hlavu.
Legenda
byla mrtvá. V posedlosti hraničící s šílenstvím je našla. Harpydiny oči.
Byly
chladné a hladké jako dva kameny, člověkem pečlivě vybroušené do potřebného
tvaru. Vrazila do nich prsty. Vší silou je mršině vydloubla. V dlaních se jí
neroztekly. Překvapivě pevné, skutečně jako by se zmocnila jen vzácného kamení.
Napadla ji šílená myšlenka. Otupělá bolestí i chladem, smrtelně zraněná a
vyčerpaná na nejvyšší mez, si praptákovýma očima naplnila prázdné štěrbiny ve
vlastní lebce.
*
* *
V
nekonečném prostoru se rozprostírala mlha, šedivá, hustá jako kaše a těžká jako
skály. Cítila tíhu té zvláštní mlhy a snažila se jí za každou cenu prohlédnout.
Svítalo, ale nebyl to úsvit. Světlo vycházelo všude kolem ní, jako kdyby se
rázem rozzářilo tisíc hvězd. Nebyly to však hvězdy, nýbrž duše lidí, zvířat i
rostlin. Ti všichni vyzařovali světla. Pak si uvědomila, že některá světla sama
o sobě nesvítí, ale pohlcují jiná a jejich zář jim berou. Světla se začala
pohybovat, bojovala spolu, tříštila se a navzájem splývala, zanikala a rodila
se nová. A když některé zhaslo, nezbylo po něm vůbec nic. Zhaslá světla nikam
neodešla, prostě jenom zmizela s člověkem když zemřel; do propasti, do
zapomnění, do nicoty a smysl v tom nebyl vůbec žádný. Nebýt - na nesrovnatelně
kratinký okamžik existovat - nebýt. Čarozem byla opuštěná, protože její
ochránkyně byla mrtvá.
S
narůstající bázní zaměřila vševidoucí zrak na nejbližší světla. Jejich
majitelé, lidé, které za sebou zanechala v údolí, umrzali v ubohých chatrčích,
dojídali poslední zásoby a choulili se k sobě. Náhle jedno ze světel začalo
varovně blikat. Uvědomila si, že je ze všech nejslabší.
Na
chatrné stavení dopadal sníh. Scvrklá stařena ležela zkroucená na podlaze. Žila
tam sama. Nikdo jí nezatlačí oči a jenom krysa, stejně vyhládlá a ubohá jako
stařena, začala umírající pomalu okusovat.
Saraf
zatoužila vydloubnout si ty kruté oči a mrštit jimi do prázdnoty. Pozdě.
Minulost, přítomnost i budoucnost jí svazovaly tělo. Časy se prolínaly. Krátké
záblesky se před ní míhaly rychleji než vidiny před zavřenými víčky chorého.
Únos.
Zná ta místa. Klášter Nevěřících. Nelidský výcvik, živí a... Mrtví. Spousta
mrtvých za ní. Štěstí, všechny smrtelné rány šly mimo ní. Bůh přeje těm, kteří
v něj nevěří. Svoboda, cesta na sever. Snům neunikneš. Najdi svůj cíl a
zapomeň. Pokořit Legendu z Dravčích skal. Harpydiny oči. Oslepení. Bezradnost.
Útěk. Znovu štěstí. Přežila. Život ve vesnici, zima a hlad. Není to dobré místo
k životu. Čas běží. Stárne. Zimničný záchvat. Nikdo nevěří podivínce z pustin,
nikdo jí nezatlačí oči. Chrup! Slabounký plamínek zhasl. Svíčka dohořela. A už nikdo
ji nenastaví.
Zapotácela
se, taktak že se nezřítila ze skály. Po celou dobu si myslela, že hledí na
sebe, ale pořád to byla jen mrtvá stařena, z jejíhož zimničného těla hodovaly
hlodavci.
Další
chrupnutí ji píchlo v uších. A ona nemohla dělat víc, než se dívat na osud
ženy, která jí byla tak podobná.
,,Ne!"
překonala svazující bezmocnost.
Prudké
škubnutí. Bolelo to. Vševidoucí oči se skutálely do sněhu.
Prázdnota
kolem jako konejšivá náruč. Uvědomila si, že bolest zmizela. Opatrně se dotkla
míst, kde ji poznamenaly Harpydiny pařáty. Jindy odolná šupinatcova kůže byla
potrhaná, pod ní se černaly čerstvě zacelené jizvy. Vyhlodané maso se vrátilo
zpátky na kost.
Oči
Legendy z Dravčích skal svému nositeli za cenu nejvyšší nedávaly jen zrak
vševidoucí, ale i ochranu před bolestí a zraněními. Snad proto měla Harpyda
pověst živoucího boha.
Nevěděla,
jestli je tomu ráda. Střet s praptákem ji obral o veškerou sílu. Věděla však,
že tíhu vševidoucích očí neunese. Kéž by dravce nebyla zabila! Nikdy by ji nenapadlo,
kolik slábnoucích světel prošlo cestou stejně tesknou jako byla ta její. A
vrahy ani jejich oběti nečekal po Harpydině smrti žádný trest ani odměna. Žádný
ráj, žádné peklo. Nic. Když je Ochránkyně Čarozemě mrtvá, je jen na tobě, jak
si zde život zařídíš a kolik lidí za to zaplatí. Nakonec tě stejně sežerou
krysy. Kvůli Saraf se z života stal pád do prázdnoty. Ta byla jeho koncem i
smyslem. Proč být, když tvé světlo stejně jednou zhasne a ty jsi s každým
vydechnutím blíž nicotě? Saraf naplněním své tužby roztloukla Řád
spravedlnosti, jedinou ranou přetrhla Smyl bytí. Tu vinu nemohla unést ani
vražedkyně. Řešení bylo jen jedno. Urychlit svůj pád. Existovat ->
neexistovat.
*
* *
,,Máš
pravdu, pane. Harpyda mě vzala téměř vše. Nepamatuji si, co se pod Zkamenělými
pařáty dělo. Snad je to tak dobře," zalhala. Jsou věci, které si neříkají
ani milenci. Nevěděla však, že na ni něco z Harpydy přešlo. Lenard dobře vnímal
nadpozemskou krásu ženy, která si myslela, jak není ošklivá. A měl s ní své
plány...
Čaroděj
Medvin, jehož zdědil po otci jako neodmyslitelnou součást královského
inventáře, byl podivín, který se nerad myl, hodně pil a svými léčitelskými
kouzly dosahoval pozoruhodných výsledků. Stejně jako dokázal v hradních kobkách
vzkřísit polomrtvého krále, uměl Saraf vrátit ztracený zrak. Její oči byly
zelené a leskly se jako drahé kamení, ale tentokrát to byly oči obyčejné
smrtelnice. Viděla jimi jen to, co vidí ostatní lidé. Co je na povrchu, co není
skryto. Co chce a má vidět. Její mysl a srdce samy musely volit mezi pravdou a
lží. Saraf byla spokojená.
,,Tvůj
čaroděj mi dal zpět to, o co jsem vlastní pošetilostí přišla. Za to ti splním
každé přání," v šťastném opojení se vrhla králi k nohám. Konečně mu mohla
pohlédnout do tváře. A jak krásná tvář to byla! Sluneční paprsky, zrcadlící se
v jeho očích, ji po dnech prázdnoty příjemně opájely.
,,Vážně
cokoliv?" králi cukl koutek. ,,A co kdybych chtěl, aby ses stala mou
královnou?"
Zatvářila
se překvapeně, a to příjemně.
Lakraz,
který měl tu smůlu, že byl zrovna s nimi, se odporně zašklebil: ,,U nás na
severu se sice říká, že slabé muže přitahují kruté vypočítavé ženy, ale nikdy
bych nevěřil, že je to pravda."
,,A
tam, odkud pocházím já, se říká," ucedila Saraf, ,,že co sám nemáš,
nepřeješ jiným."
Lakraz
odešel s velice sprostou kletbou na rtech.
,,Nemusela
ses mě zastávat," Lenard ji prudce uchopil za ruku, ,,ale děkuji. Teď
odejdi. Mám ještě s čarodějem nějakou práci." Spěšně ji políbil na ústa.
Uposlechla
ho. Zámek byl odpoledne tichý, ospalou náladou přetékající jako vrchovatá číše.
Dlouho ve své komnatě nevydržela. Severské počasí, toho dne nezvykle mírné,
lákalo k obhlídce hradu a okolí.
Ještě
nebyla na rušné ulici, když tu upoutal její pozornost žebrák. Klečel před
vnitřní branou. Byl velice mladý. Otrhaný klobouk s dravčím peřím mu zakrýval
obličej. Zplihlé vlasy se mu lepily na tvář.
,,Paní,
slitujte se! Pusťte almužnu pro chudáka z podhradí!" zasýpal.
Důkladně
se na něj podívala. Polil ji studený pot. Jeho oční důlky byly prázdné.
,,Co
se ti stalo?" nevydržela se nezeptat.
,,Nevím,"
svěsil ramena. ,,Někdo mi řekl, že tady se líp žebrá. Seděl jsem tu asi dva
dny, když se otevřel otvor v zemi a někdo mě někam vtáhl. Co se dělo pak, si
nepamatuju, ale když jsem se probudil, mé oči byly pryč. Asi je chtěl hradní
čaroděj k nějakému pokusu a řekl si, že já, když stále jen sedím a žebrám, je
stejně nepotřebuju."
Zamrazilo
ji. ,,Kdy se to stalo?"
,,Před
týdnem, včera, dnes, nevím. Byly to takové krásné, zelené oči. Vypadaly jako
drahé kamenní. Jediné dědictví po matce," posteskl si.
Sedla
si k němu a rozplakala se. ,,Já mám tvé oči. Vidím svět tvýma očima,"
zašeptala.
,,To
není možné. Vrať mi je!" ve skřeku, který vyšel z žebrákových bezzubých
úst, byla snad bolest celé Čarozemě.
,,Nemohu
ti je dát. Ale mohu ti dát něco jiného," zalovila v zašité kapse starých
šatů z šupinatcovy kůže. Lenard je chtěl vyhodit, ale ona věděla, proč na těch
hadrech tolik lpí. Obratně rozpárala nožíkem látku. Srdce se jí téměř
zastavilo. Byly tam. Stále tam byly, chladné vševidoucí oči Legendy z Dravčích
skal. Oči, které v sobě skrývaly neunesitelné poznání, jež mohl vidět jen
slepý.
,,Vezmi
si je. Já už je nepotřebuji," vtiskla kameny do zkřehlé žebrákovy dlaně.
,,Děkuju
ti, má královno, mockrát ti děkuju. Čarozem ti žehnej," zasýpal. Myslel si
snad, že mu dává diamanty.
Beze
slova odešla. Hlavou se jí honily divné myšlenky. Paní, sám ji oslovil paní?
Jak mohl slepý vědět, že jde proti němu žena? Nepoužívá žádné parfémy. Krok má
rázný, takřka mužský. Když jí děkoval, řekl jí královno. Co to má znamenat?
Otočila se v půli ulice a rychle spěchala zpátky k bráně.
Místo,
kde předtím na ušpiněném hadru žebrák klečel, bylo prázdné. Ptala se
kolemjdoucích i stráží, ale nikdo si na slepého mladíka nepamatoval. A ona mu dala
oči Legendy z Dravčích skal! Ale i bez nich ví, k čemu dochází v hradních
kobkách.
*
* *
,,Jsi
zvíře! Děláte pokusy na chudácích z podhradí!" křičela Saraf.
,,Ničemu
nerozumíš!" okřikl ji Lenard. Stáli kdesi pod spodními patry hradu, v
jedné z Medvinových kobek. Na kamenných podstavcích leželo několik vyvržených
lidských těl. Čaroděj se nad jednou z rozpitvaných mrtvol skláněl a cosi si
soustředěně mručel pod mastné a špinavé vousy.
,,Jsi
vrah, horší než já kdy byla! Kupčíš s tím, co ti nepatří! Za to jsi už za
života svého otce obdarovával chudé, za části jejich těl?" znechuceně
obsáhla rukou kolem dokola kruh. ,,Kolik nebožáků muselo umřít, abys ty
žil?!"
,,Žádný,"
odvětil nezvykle studeně. ,,Jenom hrstka trestanců, zlodějů a vrahů jako ty.
Kdysi. Copak to nechápeš? Tvé oči čaroděj vzal jakémusi bláznu, který tvrdil,
že je pták. Už ani nevím, jak ten ubožák vypadal, ale stejně by si dřív nebo
později zlámal vaz, jak by se pokoušel slétnout z věže. Oba jsme si přáli, abys
zase mohla spatřit světlo. Nešlo to jinak. Když něco potřebuješ, nenajdeš to
jen tak na cestě. Víš, musíš to někde nebo někomu sebrat. Když chceš ležet v
pohodlí, dvacet chudáků se musí tisknout v jedné dvou chatrčích a dalších pět
musí spát ve škarpě. Za pečeni, kterou jíš, platí jiní chlebem, místo vína mají
vodu. Pohodlí není pro každého. Čarozem už je taková, ať to přijmeš nebo ne.
Nezmění se na tom nic. Silnější přežije, tomu jsi mě sama naučila, když jsem na
vlastní kůži pocítil ostří tvého meče. Saraf, jsem ti za to vděčný."
Žena
přemýšlela.
Kde
je ta hranice síly, že stojíš v bezpečí a nikdo další tě nemůže ohrozit? Zde, v
severním království, baště Čarozemě? Copak tu stařenu, kdysi vražedkyni z
Kláštera jako ona, nakonec nesežrala obyčejná krysa? A copak není veškeré úsilí
o cokoliv k ničemu? To jí přece Oči ukázaly. Užívej si nebo šetři pro jiné,
stejně tě jednou pohltí nicota. Nadechla se. Už neměla Harpydiny oči, aby jimi
rozpoznala králův osud, a tak se musela rozhodnout sama.
,,Možná,
že tvá cesta není pravá, ale která je? Odpusť, že jsem na tebe křičela. Nemohu
tě soudit," řekla.
Po
dlouhé době se na ni usmál.
,,Věděl
jsem, že to řekneš." Králova ruka sjela láskyplně po tváři jeho poddané.
*
* *
Skutečně
z ní udělal královnu Sedmera Ledových zemí. Lakraz tehdy vypil mnoho vína,
urazil ještě víc lidí a vyzvracel svatební dort. Lenard daroval Saraf
náhrdelník z tolika klenotů, že jí jeho konce sahaly až k prsům; zakryly tak
všechny jizvy po Harpydiných spárech. Nová královna se mohla ukazovat po boku
svého chotě v šatech s výstřihem.
I
přes bratrovu nevoli žili šťastně až do konce následujícího roku. Tehdy se
začali u hranic severního království seskupovat nájezdníci z jihu. Byli to
původně kočovníci s hrubými zbraněmi i zvyky. Až Tabarlan, nový náčelník, z
nich udělal jednotný kmen, který svorně postupoval směrem na sever a hubil vše,
co mu přišlo do cesty. Jeho vojsko rostlo úměrně s mocí. Slabá království ve
středozemí padala mladému dobyvateli k nohám jako přezrálé hrušky. Ledové země,
poslední bašta Čarozemě, byly čím dál víc ohroženy.
Lakraz
se nabídl, že povede trestnou výpravu, ale zima byla krutá. Neměli dost koní
ani výstroje. Lenard vymyslel přijatelnější plán: Odstranit Tabarlana
Sjednotile. Smrt vůdce by podle jeho výpočtů mohla vést k rozkladu jen na moci
a síle vybudované říše. To samotný Tabarlan a strach z něj držely nově dobyté
oblasti pohromadě. Nikdo ale nebyl dost vhodný ani statečný, aby se úkolu
zhostil. Lenard hodně přemýšlel, probděl ne jednu noc, ale ať dumal jak dumal,
zbývala jenom ona. Požádal ji o to, pro blaho a klid země, ačkoliv přísahala,
že to víckrát neudělá.
,,Když
jsem ti vrátil zrak, slíbilas mi, že mi splníš každé přání. Beru si tvé slovo.
Zabij Tabarlana. Vím, že ty to dokážeš a vím, že se mi vrátíš živá. Věřím
ti." Kladl svůj klid před ten její. Blaho zemí, které vysával pro vlastní
pohodlí, bylo jeho blahem a to mu bylo přednější, než její klidný spánek. Dobře
věděl, kolik po ní žádá. S další krví by se noční můry vrátily. Ona to věděla
také.
Podívala
se na něj tak nějak divně, ale nakonec němě přikývla. Udělá to pro svého krále
a jeho zem.
Dal
jí nejlepšího koně a zásobu potravin. O celém plánu nevěděl ani Lakraz. Ujela v
noci, bez rozloučení, tajně zadní branou. Jenom král jí mával z hradního okna a
nevěděl, že svou královnu vidí naposled. Když se později Lakraz dovtípil, kam
Saraf odjela a že na její návrat bratr čeká marně, pozdě pochopil, jak moc jí
křivdil. Saraf nikdy nedosáhla Tabarlanova území, aby vykonala svůj poslední
úkol a už nikdy o ní nikdo neslyšel. Král zneužil jejího slibu a ona zase jeho
důvěry.
*
* *
Během
dalších let Tabarlan zcela dobyl Sedmero Ledových zemí a z jejich obyvatel si
udělal otroky. Lakraz padl při obléhání hradu. Král Lenard se spolu s čarodějem
Medvinem udusili v hradních kobkách, když divoký kočovník nechal sídlo
poražených zapálit. Tabarlan velice dobře věděl, že když něco chce, nenajde to
jen tak na cestě, ale musí to někomu vzít. On chtěl ležet v pohodlí, jíst
pečeni a zapíjet ji vínem. Vyšlo mu to. Čarozem už byla taková.
V
oněch smutných časech se proslýchalo, že v opuštěných Dravčích skalách se
usadila nová Harpyda, mladý samec se stejně zelenýma očima, jaké mívala jeho
matka. Do údolíčka pod horami přišla nějaká žena, byla krásná, ale všichni se
jí báli, protože měla v tváři vepsaný nezměrný žal. Ta žena se často sama
vydávala do hor a po dlouhých dnech se vracívala úplně vyčerpaná. Někteří
říkali, že tam pod zasněženými štíty hledá smrt. Jiní si mysleli, že hledá
Legendu, aby jí vyprávěla něco, co bylo jen mezi Legendou a jí samotnou. Když
se jednou nevrátila, vesničané se domnívali, že našla co hledala, ať už to bylo
cokoliv. Někteří potom tvrdili, že na vlastní oči spatřili, jak se párek
mladých Harpyd vznáší nad skalisky. S nimi se vrátil Smysl a Řád. Tak se
Sarafina cesta naplnila.
Od
té doby se nikdo nebál, že poslední z praptáků vyhynou. Dokud nad ní Harpydy
bdí, Čarozem ani její světla se nikdy nezřítí do prázdnoty.